A zvuky bubnů teď slyšet jsou,
šlépěje v sněhu ty určí směr.
Ten zvuk co rozkřičel se krajinou,
tam - do všech koutů do všech děr.

Nahoře, nahoře, až tam kde stojí,
tam kde se černá její stín.
Oprávněn ten kdo se dotknout bojí.
Na bedra usedá těžký splín.

A zvuky bubnů zas slyšet jsou.
Havrani zpívají svoje blues.
Pochodně kreslí čáru tmou.
A oči rozervou nebe kus.

Potom ten chechot, ten ryk a smích,
určeno jemu, co pod ní stojí.
Snad je to správné, či snad hřích,
Marné, že pláče, že se bojí.

Za chvíly utichne všechen hluk.
Havrani umlknou, skončí píseň.
Semkne se smyčka, praskne suk,
a začne kralovat madam tíseň.